Dogovitá plemena mají velmi bohatou a pestrou
minulost. Promítá se v ní
dramatický vývoj několika
tisíciletí, osudy celých
národů, jejich výboje, vzestupy a
pády, i osudy osobností, jako byl
Čingischán, Xerxes, Alexandr Veliký nebo
„železný“ kancléř Bismarc,
kteří stáli u kormidla svých
národů a vedli je ke slávě nebo pádu.
Německá doga je důkazem
chovatelského umění, ale také
živým svědectvím minulých věků. V
žilách dogy koluje krev předků, kteří se kdysi
plahočili v krutých klimatických
podmínkách, v nebezpečných
nehostinných výškách
tibetského Himálaje. Tito původní
předkové dog a všech dogovitých psů
přešli do dějin lidské společnosti pod
souhrnným označením tibetské dogy.
Tibetská doga připomíná
svým zjevem černého tibetského vlka,
od něhož se odvozuje. Vyznačuje se mohutnou stavbou těla,
bohatým osrstěním, širokou hlavou a
velkýma svislýma ušima. Na pohled
budila obdiv a úctu. Používalo se jí a
snad se ještě používá jako
karavanních soumarů, k
hlídání dobytka, obydlí a k
lovu turů, jaků a jiných velkých
zvířat.
Prakolébkou dogy je tedy nehostinný kraj v
himálajských velehorách. A tady někde
začíná dlouhá cesta plná
slávy a hrůz. Základní
typické tělesné a povahové vlastnosti
byly dědičně tak upevněny a byly tak průkazné, že
se v podstatě ve zušlechtěné tvářnosti
uchovaly až do dnešní doby. Právě tyto
dědičné vlastnosti dogy to byly, které
pomáhají vystopovat její
vlastní osudy v průběhu celých
tisíciletí, i když v
písemných dokladech jsou mnohdy
staleté mezery.
Nejstarší písemná
zpráva o tibetské doze
pochází z roku 1121 před
naším letopočtem. V čínské
knize Šu-King se uvádí, že kmen Liu,
sídlící v horách na
západ od Číny, poslal
čínskému císaři Wouwangovi darem
tibetskou dogu jménem Ngae. Byl to pes vycvičený
k pronásledování a
zabíjení lidí - uprchlíků.
Tibetská doga se postupem času dostávala k
dalším sousedním národům.
Paprskovitě se šířila do všech stran.
Používalo se jí k lovu velkých
zvířat a pro válečné účely.
Změnou prostředí i využití a
křížením s místními druhy
psů se její zjev měnil, ale základní
typické znaky zůstávaly. Jak se
dostávala do rukou dalších a
dalších národů, měnilo se i
její označení.
Z původního loveckého psa se doga
stále více měnila ve psa
válečného. Stala se symbolem síly.
Staří Sumerové a Asyřané zdobili
jejím obrazem hraniční milníky,
paláce a chrámy. Chaldejského
krále provázely dogy při jeho
výbojích. Strhávaly
nepřátelské jezdce z koní,
vnášely zmatek do řad
pěšáků a srážely je k zemi. Když
perský král Kambyses v roce 524 p.n.l.
dobýval Egypt, vrhal veliké množství
bojových psů na egyptské
lučištníky. Psi přispěli k jeho
vítězství a k rozrušení
vyspělé egyptské říše. To
již tibetská doga pronikla ze studené
Himálaje dolů do teplých nížin, do
Nepálu, Indie, Persie a až do Babylonie. Kdysi
dlouhosrstí psi se přizpůsobili klimatickým
podmínkám a tak je posléze
nacházíme jako psy
krátkosrsté, neboť v horkých
subtropických podmínkách byla
dlouhá a bohatá srst na obtíž.
Veliký, výbušný
válečník starověku, perský
král Xerxes použil proti řekům velkých
bojových psů. V bitvě u Salamis se však jeho
dobyvatelské sny zhroutily. Bitvu prohrál a jako
poražený útočník se musel
vrátit domů. Část jeho armády
však byla odříznuta od jeho hlavních
vojů v oblasti Epiru. Tuto krajinu obýval kmen Molossanů,
kteří perské vojsko pobili, ale jejich psi si
ponechali. Netrvalo dlouho a jejich psi se stali
výborným obchodním artiklem.
Panovníci, knížata a šlechtici
pokládali za otázku své prestiže, aby
vlastnili dostatečný počet psů z Epiru, jimž se začalo
říkat epirští nebo
molosští psi. Poněvadž byl vývoz psů
velmi výnosný, měli Molossané
zájem, aby jim nikdo nekonkuroval. Proto
prodávali výhradně jen samce, nikdy ne feny.
Vytvořili si tak monopol, který byl zdrojem
velkých příjmů.
Monopol se podařilo Molossanům udržet přes sto let. Teprve když se
molosská princezna Olympias provdala za marockého
krále Filipa a když se jí v roce 356 p.n.l.
narodil syn Alexandr, dostala darem od svých rodičů smečku
psů. Jejich potomci doprovázeli potom později Alexandra
Velikého na jeho výbojích do
přední Asie a do Indie.
Mezi králi, které si Alexandr Veliký
podrobil, byl také indický král
Porus-Sofites. Tento král byl chytrým diplomatem.
Když se Alexandrovo vojsko přibližovalo, vyšel
král ze své rezidence cizímu
dobyvateli vstříc a přinesl mu cenné dary, mezi
nimi také 150 velikých psů. Byli to psi daleko
větší než psi epirští.
Ukázalo se, že psi epirští za sto let
své domestikace zakrňovali. Indičtí psi,
které Alexandr dostal darem, byli ve stavbě těla daleko
mohutnější a vyznačovali se
větší odvahou a bojovností. Tyto psy
přivezl Alexandr Veliký do Makedonie. Přispěli k
osvěžení krve domácích psů. Jejich
potomkům se říkalo supermolosské dogy.
Alexandr Veliký měl psy zřejmě velmi rád. Když mu
uhynul jeho poslední pes, nazval po něm indické
město Peritas.
I velcí umírají a Alexandrova
říše se časem rozpadla. Jeho psi se stali
dědictvím jednotlivých knížat a tak se
dostaly molosské dogy do celého světa, do Afriky
a také daleko na západ.
Elyrští námořníci -
piráti je dovezli také do Ŕíma. Zde
nastoupily molosské dogy další cestu
za slávou. Římští
legionáři s nimi ochraňovali hranice a používali
je v bitvách proti svým odpůrcům.
Když Římané dobili Británii pod
vrchním velením Galia Julia Cesara,
našli tam bojové psy se
širokými hlavami. Byli ještě
divočajší než psi molosští,
měli s nimi však četné společné znaky.
Jejich prapůvod byl zřejmě stejný.
Římané
rozšířili své bojové psy na
sever do Alp a na území severně od Alp. V
Alpách je podnebí
připomínající Himálaj,
proto se tam těmto psům dařilo velmi dobře.
Smíšením s
domácími psy vznikli
švýcarští
salašničtí psi a psi
svatobernardští.
V době rozkvětu římského impéria byly
oblíbeny zápasy psů s divokými
zvířaty v arénách. Z
počátku se k těmto zápasům používalo
molosských dog, později anglických dog
dovezených z Británie. Britské dogy
byly ještě zuřivější než dogy
molosské, proto dovoz psů z Británie rychle
vzrůstal. Pro jeho řízení byl určen
zvláštní důstojník,
který měl titul procurator cynegii.
Od Římanů se dogy dostaly k ostatním
národům, proti nimž Římané bojovali.
Chov psů si osvojili zejména Keltové,
Galové, kteří je po vzoru Římanů
cvičili především pro
válečné účely. Od Keltů převzali dogy
Germáni, kteří je také chovali jako
válečné psy.
Naproti tomu Slované dogy asi neznali. Ve
slovanských sídlištích se
pozůstatky těchto psů nenašly. Výjimku
tvoří pověst o Neklanově bitvě s Lučany na
Turském poli, při níž
lučanští bojovníci použili
velkých psů a dravých ptáků po
germánském způsobu. Další
zmínkou je zlomek básně Carmina Salisburgensis z
9. století, která je slovanského
původu. Popisuje psy formátu silných dog,
zapřažených do lehkých pluhů.
Starověké dogy pronikly i do
náboženství. Podle jedné
báje psi, přicházející z
východu, vznikli od zvířat, které bůh
Vulkán vytvořil z lávy a věnoval je bohu
Jupiterovi.
Pro svůj pozoruhodný zjev byla doga častým
modelem uměleckých výtvorů. Našly se
hlazené kameny z doby kamenné, na nichž
primitivní umělec zpodobnil psa dogovitého typu.
Ve starém Řecku byly dogy častým motivem na
vázách, mincích a gemách.
Na těchto vyobrazeních je zřejmý
krátký čenich, záhyby
lebeční a obličejové kůže, převislé
pysky, kožní vaky pod dolními víčky a
mohutná postava.
Také ve starověkých
literárních dílech jsou
zmínky o dogách velmi časté. Psali o
nich zejména Aristoteles, Britannicus, Diodorus, Falisous,
Herodot, Horacius Lucretius, Oppian, Strabo, Xenofon a
další.
Jak již víme, šířila se doga od Tibetu
paprskovitě na všechny strany. Na východ do
Číny, Japonska a indického souostroví,
na jih do Nepálu, Indie, dále do Persie,
Babylónie, Egypta, Řecka, Říma a ještě
na západ a sever. Za doby faraonů dogy zřejmě v Egyptě
ještě nebyly, dostaly se tam až později. Druhý
směr pronikání na západ šel
přes střední Asii a Rusko do východní
Evropy. O tuto cestu se zasloužil pověstný
Čingischán, který dogu přivedl se
svými hunskými kmeny až do Evropy,
především do maďarské
nížiny. Potomky těchto psů známe dnes jako
komondory a další maďarská
národní plemena.
Ve středověku se dogy uplatňovaly jako nepostradatelní
pomocníci při lovu na velká dravá
zvířata, především na
divočáky, vlky, medvědy a jako tělesní
strážci vladařů a velmožů. V tomto ohledu se proslavila v
novější době doga Tyras kancléře
Bismarcka, který měl dogu nebo i více dog
neustále ve své bezprostřední
blízkosti.
Střelná zbraň změnila způsob lovu. Velcí
lovečtí psi ztratili opodstatnění,
početné smečky se rozpouštěly a
jednotliví psi se dostávali mezi
občanské vrstvy obyvatelstva. Tak se poznenáhlu z
vysloveně panského psa, psa hradních
pánů a rytířů, stával pes
strážce, pes tažný, pes společník a
pes luxusní. Nejvíce si jej oblíbili
obchodníci s dobytkem, kteří byli
neustále na cestách a potřebovali
ochránce, budícího respekt.
Kdysi se kladl důraz na vojenskou a loveckou upotřebitelnost, na
tělesnou váhu, odvahu a sílu. Vyžadovala se
hrubá stavba těla, hrubá srst, mohutná
hlava a silná šíje, odvaha,
útočnost, kousavost a neohroženost. Když se medvědi, vlci a
divočáci stali víceméně
minulostí, změnily se požadavky na zevnějšek psa
i jeho povahu. Upouštělo se od hrubých tvarů a
přecházelo se k ušlechtilým a
elegantním formám. Také požadavky na
povahu doznaly podstatných změn, vyžadoval se pes
jemnější povahy, který by byl schopen
užšího spolužití v rámci
rodiny.
Cesta od prapůvodní tibetské dogy po
dnešní elegantní,
ušlechtilou dogu německou byla dlouhá a
složitá. Měnil se zevnějšek, měnila se povaha,
měnilo se pracovní uplatnění. Všechno
se změnilo, ale přece jen základní
typické znaky zůstaly zachovány. Je to
především mohutná stavba těla,
široká lebka, jejíž kůže
jeví sklon k vrásčitosti a silný krk.
Tyto základní prvky pronikaly a
zůstávaly i přesto, že z původního
jednotného typu se vyvinula velká řada plemen,
jimž říkáme psi dogovití či
molossovití. Svým zevnějškem se mezi
sebou značně liší, ale přesto je
spojují určité společné znaky.
Tak se z původní
tibetské dogy vyvinula anglická doga
zvaná mastif, španělská doga
zvaná mastin, doga bordeauxská,
kubánská, japonská,
argentinská, buldog anglický a
francouzský buldoček, boxer, dalmatin, mops,
bernardýn,
švýcarští
salašničtí psi, leonberger, pes
novofundlandský, rotvajler, samozřejmě německá
doga a další plemena.
Útržkovitě jsme prošli mozaikou
minulých časů. Rostly a mizely v nich
říše, vzkvétaly a hynuly
celé národy, po kterých mnohdy
nezůstalo nic než hromada kamenných sutin. A při
všech těch proměnách a zvratech
spoluúčinkovala doga. Její činy byly
dobré i zlé, podle toho, čí ruka ji
vedla. Za to zlé ji nesmíme vinit,
vykonávala pouze vůli člověka, plnila pouze jeho rozkazy.
Až se potkáte s majestátnou dogou, či až budete
pozorovat svoji dogu, krásnou a vznešenou,
ušlechtilou a přitom jemnou a dobrosrdečnou, připomeňte si,
že máte před sebou živého
představitele
minulosti, sahající více než tři
tisíce let zpátky. Je to
aristokratické plemeno. Ušlechtilé a
krásné!

|
Článek převzat z chovatelské stanice
německých dog Bonoda.
|
|
|
nahoru
 |
|